„Je úkolem naší generace připravit pro další generace svět, který bude čistší. S větší laskavostí vůči planetě a ostatním lidem,” tvrdí Kateřina Bohuslavová, žena zvolená mezinárodní organizací nejlepší ESG manažerkou roku 2023
Kateřina Bohuslavová vede udržitelnost ve Skupině ČEZ teprve dva roky, a přesto se jí podařilo získat mezinárodní ocenění ESG Officer of the Year a skokově zvednout ratingy, tedy zlepšit hodnocení ESG celé skupiny. S Katkou se známe z rozvojového programu Lean In[1] pro manažerky, kde inspiruje nejen mě, ale i další účastnice z top managementu. Bavily jsme se jak o oboru ESG, tak o jejím kariérním příběhu, který porotu zaujal.
Katko, jak by ses popsala čtenářům, kdo je Katka Bohuslavová?
Když přemýšlím, co je pro mě smyslem života, proč jsem tady, tak mi vždycky přes angličtinu naskočí dvě L – Loving and Learning. Jsme tady, abychom svět vnímali s vděčností, lidi kolem sebe s vděčností a učili se, posouvali se a rostli. A to se snažím dělat celý život. Moc ráda se učím nové věci a díky tomu se člověk ve čtyřiceti přihlásí na další vysokou školu, nebo v pětačtyřiceti změní obor, jde do energetiky. Nikdy by mě nenapadlo, že budu dělat v energetice, a přitom je to tak zajímavé a klíčové odvětví. Je úkolem naší generace připravit pro další generace svět, který bude čistší. A to myslím jak environmentálně, tak lidsky – s větší laskavostí vůči planetě a ostatním lidem. To je taková moje filosofie. A profesně jsem Chief Sustainability Officer. Mým úkolem je koordinovat agendu udržitelnosti napříč celou Skupinou ČEZ. A to není věcí jednoho člověka, je to otázka celého týmu a nastavení celé skupiny. To je na tom to nejtěžší – změnit myšlení a změnit přístup, abychom udržitelnost vnímali jako příležitost, která je dobrá a která není obtěžující.
To jsi do jedné věty shrnula misi každého ESG manažera ve firmě. Jak vnímáš obor ESG?
Myslím si, že to je obrovská příležitost pro tuhle zemi. Byznysově přežije ne ten největší, ani ten nejsilnější, ani ten nejbohatší, ale ten, který se umí přizpůsobit. Ta změna se bude dít ať chceme nebo nechceme. Ta už se děje. Tady není co řešit. Takže je potřeba „naskočit” a využít příležitosti nejen pro tu zemi, ale i pro budoucí generace, pro inovace. Já si myslím, že ty nejlepší věci ještě přijdou. Neznáme technologie, které tady budou za patnáct let. My se v udržitelnosti díváme na roky 2040 nebo 2050 dnešním pohledem s dnešními technologiemi. Když se člověk ohlédne zpátky, tak první telefony byly satelitní boxy, měli je nejbohatší lidé světa a vlády. Dnes má každý teenager telefon, který je tisíckrát výkonnější. To je technologický pokrok. Já jsem v tomhle optimista. Věřím tomu, že lidstvo dokáže problémy řešit právě přes inovace.
Mrzí mě, když se někdy díváme zpátky a obviňujeme předchozí generace. Já tomu nevěřím. Zrovna v Čechách jsme měli Baťu, který měl silné sociální cítění a bez nadsázky podnikal udržitelně. Komunismus byl velký průšvih, ale potom přišla snaha obnovit tuto zemi, obnovit zdevastované lesy, to byla snaha generace našich rodičů. Mně mrzí, když mladší generace ukazuje na tu starší a říká: „Vy jste zavinili klimatickou změnu.” Tím nechci říct, že za to nikdo nemůže, ale rozhodně v tom nebyl zlý úmysl. Je to vlastně o tom, že jsme tehdy něco nevěděli. A proto je důležité to učení. Nikdy nekončí. A je nesmírně důležité dostávat nové informace pro to, abychom mohli hledat lepší řešení. Protože čím víc informací mám, tím lepší to řešení bude. A to platí jak v osobním, tak pracovním životě. Proto třeba udržitelnost v ČEZ je postavená na datech.
Co pro tebe vlastně znamená „data-based” udržitelnost?
Když říkáme, že je náš přístup „data-based”, nebo „science-based”, tak to myslíme vážně, protože moje oddělení sbírá obrovské množství dat a na základě jejich analýzy vidíme, kde máme mezery a co je potřeba napravit. A je možné naše výpočty nechat ověřit třetí stranou, třeba SBTi [2]. Zároveň naše data dáváme k dispozici veřejnosti, takže je tam kontrola ve smyslu odpovědnosti vůči komunitám a vůči lidem v téhle zemi, kteří se mohou podívat, že naše cíle nejsou jen plané sliby. Mohou se podívat na to, kde se daří a kde se nedaří. Takže data dáváme k dispozici a třeba někdo chytrý na ČVUT se nad nimi zamyslí a řekne: „Hele, tady by šlo tohle zlepšit, inovovat.” Nebo si řekne: „Ano, to je firma, pro kterou chci pracovat, protože má nějakou vizi, má veřejné sliby a cíle a měří svůj pokrok.”
My sbíráme data z celé Skupiny ČEZ, to znamená, že člověk musí rozumět datům, musí rozumět statistice, musí je umět dobře odprezentovat, aby byl transparentní, aby data byla validní, úplná, aby splňovala nějaké požadavky na kvalitu, a pak to musí umět prodat ve Zprávě o udržitelnosti. Když se budeme bavit o envi-datech, tak mám v týmu člověka, který v podstatě v České republice pomáhal zavádět systém EU ETS[3]. Když se podíváme na EU taxonomii, tak si troufám říct, že mám člověka, který taxonomii rozumí možná nejlíp z celé Evropy. Nikde jinde nenajdete většího znalce ESG ratingů než mám já. Bylo nesmírně důležité obklopit se lidmi, kteří mají velké dovednosti. Kteří jsou v mnoha ohledech chytřejší než já. A vlastně se nám povedlo komunikovat to, co Skupina ČEZ dělá dobře takovým způsobem, že se skokově zlepšil rating o dvě kategorie. Zkrátka, co se mi povedlo, a to bylo víc štěstí než rozum, dostat do týmu skvělé lidi.
Za naši datovou knihovnu jsme oceňováni investory, auditory, ratingovými agenturami. Je to skvělý nástroj. Dáváme příklad, jakým způsobem to dělat. V současné době tam máme data za posledních pět let, a to už umožňuje vidět trendy. Takže co se týká snižování emisí, tam ta trajektorie jednoznačně klesá. I teď v době energetické krize nám mírně klesá. Neříkám, že to byl nějaký dramatický pokles, ale je to skvělá zpráva. Energetická krize a válka na Ukrajině by mohla být výmluvou, proč to nejde. A přesto se podařilo o necelé procento emise snížit oproti loňsku. Tam, kde se nám úplně nedaří je zase navyšování počtu žen v energetice. Tam musíme napnout více sil. A každý se na to může podívat. Může to být student, který píše diplomku, může to být analytik, může to být investor. Může se podívat na konkrétní parametr, který ho zajímá a vidí čísla, která jsou schválená v rámci interního kolečka, schválena představenstvem a vybrané parametry jsou auditované.
„V ESG ratingu patříme globálně mezi 15% nejlépe hodnocených firem z více než třiceti tisíc firem, které jsou veřejně obchodovatelné. Více než 60% našeho portfolia je bezemisní.”
Ty hodně zdůrazňuješ, že je důležitá týmová práce a celkové nastavení ve firmě. Lepší hodnocení v ratinzích však nemáte jen jako firma, ale i ty sama jsi získala mezinárodní ocenění ESG Officer of the Year v rámci Women in Governance, Risk and Compliance Awards. Bylo tam určitě spoustu žen, které byly nominované a mohly tento titul získat, ale vyhrála jsi ty. Jako Češka jsi nás reprezentovala v Londýně. Co si myslíš, že porotu přesvědčilo, že jsi ta nejlepší ve své kategorii?
Když mi přišel e-mail o té nominaci, tak jsem musela odpovědět na tři otázky formou krátké eseje. A mně se strašně nechtělo. Říkala jsem si, aby to mělo hlavu a patu, aby to mělo smysl. A napsat krátký text je paradoxně mnohem těžší než dlouhý text. Tak jsem to odkládala, až bylo po termínu. A pak přišel další e-mail, že prodlužují termín. Tak jsem si řekla: „Tady jsi neřekla ‚ano‘ a vesmír ti dává znovu příležitost to udělat.”
A co porotu přesvědčilo? Myslím, že se mi povedlo vyprávět dobrý příběh. Já jsem původním vzděláním lingvistka a psaní mě dlouhou dobu živilo. A příběh je to, co lidi přesvědčí. Byť tam byla fakta. Byť tam byla veškerá čísla a úspěchy. Ale většinou lidi přesvědčí v argumentaci spíš emoce nebo příběh.
A jaký byl tvůj příběh?
Já jsem přišla z akademické sféry. Učila jsem dlouhá léta na Akademii věd akademické psaní, což je disciplína sama o sobě. Vědci dělají experimenty, výzkum a sbírají data. A když to dobře dopadne a jejich hypotézy se potvrdí, tak by měli vydat článek. Měli by to shrnout, popsat a prodat do světa. V akademické sféře existuje řada časopisů, které jsou hodnocené takzvaným „impact faktorem”, čím vyšší impact faktor, tím kvalitnější publikace je a tím snazší je získat granty a financování. A když se podívám na ESG, tak pokud je postaveno na datech, jedná se o velmi podobný proces. Sebereme data, vydáme různé zprávy a prezentace ve snaze získat co nejlepší rating a tím lepší přístup k financování. Moje dovednosti byly velmi dobře přenositelné a kariérní změna z glorifikované učitelky angličtiny do role Chief Sustainability Officer v energetice je zajímavý moment. Tím jsem to otevřela, protože jsem si řekla, že to porotu zaujme.
Co jsi tedy napsala?
Napsala jsem, že je asi drzé přijmout tu nominaci a napsat, proč bych si zasloužila vyhrát, když za mnou není patnáct let zkušeností. Ale že jsme odvedli takový kus práce, který hodnotí i nezávislé okolí. V ESG ratingu patříme globálně mezi 15% nejlépe hodnocených firem z více než třiceti tisíc firem, které jsou veřejně obchodovatelné, což byl za dva roky obrovský skok. Jsme první firma v Čechách, která se přihlásila k TCFD a která vydala TCFD[4] report. Nejsme první firma, která přijala závazek SBTi ke snížení na 1,5°C, ale jsme první v Čechách, kdo získal validaci krátkodobých cílů a právě jsme zahájili validaci dlouhodobých cílů. Takže když shrneme, co je veřejně dostupné a to co je oceněné širší komunitou, tak je to docela úctyhodný seznam, který jsem tam vypsala s tím, že můj tým si to odpracoval, a že jsme naši práci nechali auditovat, takže naše data jsou ověřená.
Potom tam byla třetí otázka, jak se jako žena cítím v byznysu a na poli udržitelnosti. Je pravda, že si nemůžu stěžovat, že bych třeba ze strany mužů narážela na nějakou evidentní diskriminaci, i když jsem se na začátku ptala, jak to zvládnu v tradičně mužské energetice. Ale mrzí mě jiný předsudek. Česká republika je pořád vnímaná jako postkomunistická, východní země se špinavou energetikou. Takže jsem tam napsala, že sice komunisti tady udělali velký nepořádek, ale že pořád jsme země, která má pracovité, šikovné lidi. Že Praha je na západ od Vídně. Že jsme rozhodně v srdci Evropy, a ne na jejím východě. A že energetika už dávno není špinavá, protože více než 60 % našeho portfolia je bezemisní, což občas překvapí i odborníky. Tento předsudek jsem chtěla zbořit. Takže jsem jim to tam takhle napsala. Tu cestu, ty úspěchy a ten největší předsudek, se kterým bojuji. A zaujalo je asi všechno.
Co vnímáš jako specifikum pro Čechy v ESG? Zmínila jsi, jak nás vnímají v rámci Evropy. Co je tady pro nás specifické z toho našeho, českého pohledu?
Obecně platí, když člověk zjišťuje něco o ESG nebo udržitelnosti, tak první, co lidi napadne, je to E (environment). A v rámci E je to dekarbonizace. Vlastně z logických důvodů. Ale to E je mnohem širší. Tam se jedná nejen o CO2, ale i o ostatní plyny. Jedná se tam o vodu, odpady a biodiverzitu. Je to mnohem širší téma než čistě dekarbonizace. A já si myslím, že klíčem k dekarbonizaci je silný pilíř S (sociální). Protože si myslím, že češi se bojí, že Green deal nebo tahle agenda nás nějakým způsobem ohrožuje. Nevnímáme to jako příležitost. Myslím si, že na vině je jak byznysová, tak politická komunita – nekomunikujeme tato témata dobře. Měli bychom to komunikovat líp a ukázat, že je to příležitost, že transformace přinese nejen lepší životní prostředí a čistší vzduch, ale i nové pracovní příležitosti, inovace. Je to pokrok technologický, ale i pokrok obecně. Ale klíčem k tomu, aby se to mohlo stát, je to, aby se lidi necítili ohrožení. A rozhodně, aby se necítila ohrožená ta sociálně nejslabší skupina. Pro mě vlastně boj za udržitelnější svět je boj s chudobou, byť žijeme v části světa, kde chudoba není extrémní problém. Jsou části světa, kde je hůř. Ale rozumím tomu, že ve srovnání se západem tady jsou pořád nižší platy. Jsme ekonomicky ještě pořád pozadu. Když se podíváme na průzkumy, které říkají, čeho se lidé nejvíc bojí, tak v západním světě, třeba v Německu, v Rakousku, klima a klimatická krize jsou mezi „top 5”. U nás tato témata na vrcholu žebříčku nejsou. Jsou tam strach z inflace a strach z chudoby. A dává to smysl, protože Maslowova pyramida potřeb říká, že pokud nejsou uspokojeny základní potřeby, tak se nemůžeme posunout výš. Jsou tady některé skupiny lidí, kteří nemají saturovaný pocit bezpečí a opravdu se bojí ekonomické nejistoty. Takže nebudou řešit udržitelnost. To začnou řešit až v okamžiku, kdy tyhle potřeby budou saturované. Moje srdcovka v ESG je právě tohle. A často slyším, že je potřeba změnit myšlení a částečně je to pravda, ale my nemůžeme změnit myšlení, pokud se bojíme, jestli budeme mít na chleba. A potravinové banky jsou realita v 21. století v Evropě. V Čechách jsou desítky tisíc dětí, kterým přispívají nadace na oběd, protože rodiče nemají dost peněz. V okamžiku, kdy se zlepší životní úroveň i pro ty nejzranitelnější skupiny, tak bude mnohem jednodušší změnit to myšlení. Pak se nebudu bát, jestli ty děti nakrmím, a začnu se bát o jejich budoucnost a začnu řešit, jaké budou mít vzdělání a v jakém světě budou žít. Není to o tom, že by byli lidé na západě nějakým způsobem mentálně vyspělejší, osvícenější. Myslím, že to je tím, že velká většina z nich je výš na té pyramidě potřeb. A platí to i globálně. Definice udržitelnosti říká, že uspokojujeme svoje potřeby tak, aby to nebylo na úkor budoucích generací nebo zemí třetího světa. A já si prostě myslím, že aby se to zlepšilo, tak musíme vytáhnout lidi z chudoby.
Takže to E ti velmi souvisí s S i tady u nás, v České republice?
Ano. A je to téma pro ČEZ. Protože pokud jsme vyhlásili odchod od uhlí, ale stále máme uhelné elektrárny a máme doly, tak vlastně jsme tím řekli těm zaměstnancům, že nebudou mít práci v horizontu několika let. A pokud ten zaměstnanec chce hypotéku, nebo chce založit rodinu, tak to samozřejmě řeší. Myslím si, že ČEZ to dělá velmi dobře, protože základní cíl v pilíři S je spravedlivá transformace a příslib, že se o 100% těch zaměstnanců postaráme. Že se nemusí bát o práci, protože jim pomůžeme s rekvalifikací. Pokud budeme stavět fotovoltaiku, tak pořád budeme potřebovat ostrahu. Projekťáci nebudou vymýšlet novou elektrárnu na uhlí, ale budou vymýšlet novou foto-elektrárnu. A matematika, fyzika má pořád ty samé vzorečky, takže jejich dovednosti se dají přenést. A pokud někdo bude mít pár let do důchodu a nebude mít zájem měnit práci, tak se o něj postaráme finančně daleko nad rámec legislativní povinnosti. Protože prostě ten slib je veřejný a slíbili jsme, že to uděláme. A to je hodně důležité, zvlášť v těch regionech, kde je uhlí, protože to jsou nejchudší regiony naší země.
Z jiného soudku, v Čechách má jádro podporu okolo zhruba 70%. Což je skvělé, protože jádro je bezemisní zdroj. A naše jaderná energetika je na skvělé úrovni, takže si myslím, že v tomhle jsme na tom líp než Rakousko a Německo, které se od jádra odklání více méně z ideologických důvodů. Jsme pragmatičtí a víme, že v našich geografických podmínkách to bez jádra prostě nepůjde. Abychom byli soběstační a zajistili stabilitu dodávek, tak jádro je zásadní součástí našeho energetického mixu. A to, že má podporu tohoto národa, že je tam důvěra veřejnosti v tuto technologii, je prostě skvělá zpráva.
Co bys doporučila českým ESG manažerům, nebo obecně ESG manažerům. Na co se mají zaměřit? Je tady nějaký trend, inovace? Jak to udělat, aby ESG ve firmě fungovalo, aby to opravdu i top management vzal za své, aby to mělo vliv na strategii firmy.
Podpora představenstva je naprosto zásadní věc. A je to práce pro celý tým. Je nesmírně těžké, když to člověk dělá sám. To je tak velká agenda. Dneska má každá firma účetní. Pokud ji nemá ve svém týmu, tak má nějakého živnostníka nebo živnostnici. Do budoucna bude mít každá firma někde ESG nefinanční reporting. Bude to nefinanční účetnictví. Takže je to obrovská příležitost. Myslím si, že tyto pozice budou rychle přibývat a odborníků je málo. Takže bych nehledala dokonalého kandidáta, hledala bych kandidáta s potenciálem se rozvíjet. To je určitě důležité.
Potom ta agenda se musí nějakým způsobem komunikovat a velice často je to o vyjednávání. Zásada je, že nikdy nelžu, ale musím mluvit jazykem tvého kmene. Když budu mluvit s představenstvem, tak budu mluvit jinak, než když budu mluvit s manažerkou svého týmu, nebo když budu mluvit se studentem, který bude chtít poradit, nebo když budu mluvit s investorem, nebo když budu mluvit s ratingovou agenturou. Přestože budu tvrdit to samé, tak způsob, jakým to budu komunikovat, bude jiný a na co budu dávat důraz bude odlišné. Cílem je přesvědčit, že to má smysl pro toho člověka tam, kde je. Protože v komunikaci to není o mě, je to o tom, kdo mě poslouchá. Já bych nikdy nevěřila, jak moc ta lingvistika pomůže. Jak zásadní dovednost to je. Jak si o tom povídáme, tak ta zkušenost v energetice je dva roky, ale zkušenost práce s lidmi a komunikace psaného slova, tak to jsou dobré dvě desítky.
Které ti jsou teď tady ku pomoci. Co tě vlastně přimělo k tomu říct „ano” té příležitosti, která přišla? Vstoupit do nového oboru před těmi dvěma lety?
Já jsem v podstatě tu nabídku dostala naprosto neočekávaně. Takže to byla velká poklona a polichocení samozřejmě. Hned potom nastoupil opravdu strach, protože to je diametrálně odlišný obor od toho, co jsem dělala. Ale věřila jsem Danu Benešovi, že ví, co dělá. Doufám, že ty dva roky ukázaly, že ano, že jsme se výrazně posunuli. A zároveň jsem věděla, že bych vždycky litovala, že jsem to nezkusila. A byla jsem předtím v situacích, kdy jsem na něco řekla „ano” a po měsíci jsem věděla, že to nepůjde. Ale tady jsem si říkala: „Tak co je to nejhorší, co se může stát? No, dají mi výpověď ve zkušební době a nějakou práci vždycky najdu.” V tomhle smyslu jsme se nebála, že bych se o sebe neuměla postarat, spíš jsem se bála toho, že bych si po zbytek života říkala: „Co by bylo, kdybys to vzala? A tys to nevzala, protože jsi měla strach.”
Strach nevyužít tu příležitost byl větší než strach z toho neznámeho.
Přesně tak. Takže jsem si říkala, že za zkoušku nic nedám. A když do toho půjdu s tím, že se budu snažit, jak nejlépe umím tu práci dělat, tak uvidíme.
Ty vlastně pro některé ženy, které mají ambice, můžeš být určitý vzor. Řekla jsi „ano” nějaké příležitosti, úspěšně to nyní vedeš. Jsou za tebou vidět pozitivní dopady tvé práce. Řídíš tým, spolupracuješ se zajímavými lidmi, máš dopad na to, jak je obor energetiky vnímaný. Co bys doporučila těm ženám, které mají ambice? Co tobě zafungovalo, abys byla úspěšná ve své roli?
Je normální mít respekt z nějaké výzvy. Je normální zažít strach, nebo nervozitu z toho, že je to velká výzva. To kdyby člověk nezažil, tak je robot nebo psychopat. Takže strach by neměl být důvod, proč něco nezkusit. Je úplně normální dělat chyby. A jejda, kolik já jsem jich udělala!
Chyba je prostě informace. Když se s ní dobře pracuje a zlepším se a změním věci, tak mi posloužila. Nikdo není dokonalý. A to je strašně důležité si uvědomit. Ani ty nejlepší vzory nejsou dokonalé, a to jsou v Čechách skvělé manažerky. Mně právě v Lean In[5] programu nesmírně inspirovala Renata Mrázová, když mluvila o tom, že někdy nespala. Nebo když se rozhodla odněkud odejít, protože jí to nevyhovovalo. Nebo když přijala nějakou jinou výzvu. Mně vlastně strašně uklidnilo to, že takto úspěšná žena, takovýto vzor, zažívá ty samé pocity, co já, a že to neznamená, že je se mnou něco špatně. Že je to součástí té práce. A troufám si říct, že to mají i muži. Že i muži jsou občas nervózní, nebo mají respekt z něčeho. Nejsou kolem nás roboti.
Není to myslíš ženská vlastnost, mají to i muži. Všichni jsme lidi.
Určitě. To, že mám strach znamená, že jsem člověk, muž nebo žena. Neznamená to, že na něco nemám. A pokud se přeci jen něco nepovede, je důležité se s tím naučit pracovat. Sebereflexe a kritické vyhodnocování je součástí života, ale nemělo by se zvrhnout v sebe-obviňování.
A pokud lidi ambice mají, tak zdravé sebevědomí je důležité. Sebereflexe a sebe-kritika je to, co člověka posune dál. Ale určitě by tam měla být sebedůvěra a sebeláska, aby to očekávání bylo realistické. Protože někdy mi přijde, že největším nebezpečím jsme pro sebe my sami. Zvlášť ženy, které mají v sobě nějaký prvek perfekcionismu. Je super, když chtějí dělat věci na 120%, ale každé další procento stojí víc úsilí a je potřeba si někde říct: „A dost, stačilo, je to dost dobré. Nemusí to být perfektní, nemusí to být dokonalé…”
Katko, já jsem moc ráda, že během našeho rozhovoru zazněla i slova jako chyba, nebo sebeláska. Myslím, že čím výše jsi v rámci nějaké firemní hierarchie, tak tím je to náročnější disciplína si toto uchovat. Protože tlak okolí a to očekávání může být veliké. A jak jsi říkala, my ženy s prvky perfekcionismu, tam máme ještě ten „vnitřní bič”. Navíc v poslední době máme za sebou několik let náročného období: covidové roky, válka na Ukrajině, která měla jistě velký vliv na vaše odvětví. Jak jsi těmto výzvám čelila jako manažerka, ale i jako žena, která zároveň má nějaké závazky v osobním životě? Jak sis v té náročné době zachovávala svůj vnitřní klid?
Já jsem se snažila nebrat si práci domů. A zároveň se snažím, aby to platilo i pro můj tým. Snažila jsem se to oddělovat. Ono ne vždycky to jde. Člověk přemýšlí před usnutím. A samozřejmě když se dějí důležité věci, tak ten telefon zůstává zapnutý. Ne že by to bylo tak, že bych ho odmítala zvednout. Ale snažím se na to aktivně myslet a snažím se, aby to věděl i můj tým, že prostě rozdělovat pracovní a osobní rovinu je důležité, že to přispívá ke spokojenosti. Doufám, že tohle se povedlo. A také mít něco, na co se člověk těší, když má to volno. Pro mě jsou hodně důležité zážitky. To, co člověk zažil, kde byl, co ochutnal. Mě úplně nenaplňuje to, jestli mám nebo nemám auto. Ale kam s tím autem jedu, co jsem viděla a koho jsem tam potkala a kolik kešek[6] jsem tam našla. To souvisí s tím učením se. Za covidu to úplně nešlo, ale člověk šel alespoň na procházku.
Snažíš se dělat si takové ty malé radosti, jestli jsem to z toho správně pochopila?
Přesně tak. Dělat věci, které člověka těší, které ho nějakým způsobem naplňují. Energetická krize a válka v 21. století, to byl hrozný šok. A mně to přineslo uvědomění, jak ten svět je křehký. A nechápu, proč ta válka pořád běží, jak se to může dopustit. Určitě to byly roky ve znamení vděčnosti.
Za to, co máš?
Za to, co mám. Uvědomění si toho, že svět mně nic nedluží. Srovnávat se s někým, že on má a já nemám, je hloupost. Můžu být vděčná za to, co mám, protože mnohem víc lidí je na tom hůř než líp. Vděčnost mě taky uzemňuje. Něco mi bylo dáno, něco mi nebylo dáno. A to, co mi bylo dáno, ne vždycky je moje zásluha. Někdy ano, někdy je to prostě štěstí, někdy je to fakt dar. Je to něco, co mi pomáhá. A vlastně teď mi přijde, že je i takové období, kdy se hodně vracím ke stoicismu. Ten vlastně říká, že nemám kontrolu nad tím, co se mi stane. Jestli někdo umře, nebo jestli dostanu skvělou nabídku. Život přináší krásné momenty, ale někdy i hluboký žal. To jsou věci, které nemohu ovlivnit. Jediné, co mohu ovlivnit je, jak s tím budu zacházet a jestli mě to semele nebo jestli se s tím nějakým způsobem vypořádám.
Katko, jak bys chtěla, aby tě lidé vnímali? Jak chceš, aby si tě jednou pamatovali?
Já bych fakt chtěla, aby si mě lidi pamatovali jako laskavého člověka. Jako dobrého člověka. Protože si myslím, že v tom našem světě je to důležité. Úspěchy, vzdělání, pozice jsou jedno. Já bych chtěla, aby lidem bylo smutno, až odejdu, protože přišli o dobrého člověka. Každý máme chyby, ale je to i o tom učení se, o růstu, o tom být lepší a laskavější k ostatním i k sobě. Myslím si, že je důležité chovat se k sobě jako ke svému nejlepšímu kamarádovi. Mně to hodně pomáhá. Když jsem na sebe někdy přísná, tak si říkám: „Kdyby to byla ségra, nebo kdyby to byla tvoje nejlepší kamarádka, tak co bys jí řekla.” A najednou se ta perspektiva otočí. Nevnímám přísnost, důslednost a laskavost jako protipól. Já si myslím, že se to může snoubit. A že to přispívá k tomu, že má člověk vysoké nároky na sebe i na tým, ale zároveň vytváří bezpečné prostředí.
Uplatňovat laskavost a zároveň mít vysoké nároky, tak to je hezké doporučení pro ženu-lídryni. Ale i v oboru ESG je to o tom neusnout na vavřínech a pořád inovovat, stále se dívat, kde ještě máme ty mezery a snažit se je zaplnit. Katko, děkuji ti za rozhovor a za tvou otevřenost, se kterou sdílíš svůj příběh. Věřím, že bude inspirací pro ženy zvažující, jakou kariérní cestu si zvolí a jakým výzvám řeknou své „ano”.
Autor článku: Tereza Koucká, women empowerment coach, lektorka programu Lean In a členka představenstva Business Leaders Forum
[1] Lean In je rozvojový program pro manažerky vedený organizací Business Leaders Forum. Program nabízí dvě úrovně – pro ženy ze středního managementu a pro ředitelky či členky představenstva. Cílem programu je nejen vzdělání, ale i podpora žen v jejich kariérní cestě. Program vytváří funkční síť absolventek, které se i nadále podporují a inspirují.
[2] SBTi je iniciativou několika nezávislých organizací: Carbon Disclosure Project (CDP), United Nations Global Compact, World Resources Institute a World Wide Fund for Nature (WWF). Iniciativa celosvětově podporuje společnosti a organizace v tom, aby měl jejich provoz nízký dopad na prostředí.
[3] EU ETS je systém obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Jednalo se o první veřejnou metodiku pro stanovení emisí skleníkových plynů jednotlivých zařízení.
[4] Task Force on Climate-related Financial Disclosures vydala doporučení, jak vykazovat finanční informace související s klimatickou změnou, aby usnadnila rozhodování investorů, bank a pojišťoven při vyhodnocování rizik a příležitostí souvisejících s klimatem.
[5] Lean In je rozvojový program pro manažerky vedený organizací Business Leaders Forum. Program nabízí dvě úrovně – pro ženy ze středního managementu a ředitelky či členky představenstva. Cílem programu je nejen vzdělání, ale i podpora žen v jejich kariérní cestě. Program vytváří funkční síť absolventek, které se i nadále podporují a inspirují.
[6] Keška je schránka, často plastová, do které její zakladatel umístí předměty na výměnu a logbook, což je kniha, kam se zapisují ti, kteří kešku našli. Aby keška byla dohledatelná, musí její zakladatel zveřejnit gps souřadnice na některém serveru, který se zabývá geocachingem.