Seriál o klimatických transformačních plánech (díl 1)

Díl 1: Stručný přehled hlavních rámců

Klimatický přechod už dávno není jen otázkou emisí, ale otázkou řízení velkých firem, investic a dlouhodobé hodnoty. Za posledních několik let vznikla řada rámců, doporučení a standardů, které mají firmám pomoci řídit a reportovat přechod k nízkouhlíkové ekonomice. Ale který rámec je klíčový? Co je povinné? A co skutečně mění řízení firmy? Tato série má pomoci zorientovat se v této mapě.

V prvním dílu uvádíme hlavní typy rámců, jaké mají výhody a omezení a jak do sebe vlastně zapadají.

Regulatorní rámce

V oblasti klimatického reportingu dnes existuje více regulatorních přístupů. Povinné zveřejňování klimatických informací bylo zavedeno například ve Spojeném království na základě rámce TCFD, na Novém Zélandu či v Austrálii. Nejucelenější a nejdetailnější právně závazný systém má Evropská unie. Zásadní změnu v oblasti povinného zveřejňování informací o udržitelnosti přinesla evropská směrnice CSRD, která byla následně upravena v rámci tzv. Omnibus balíčku v roce 2025 [2; 3]. CSRD posunula reporting udržitelnosti z převážně dobrovolné roviny do právně závazného rámce a definovala standardizované požadavky prostřednictvím ESRS [1].

Standard ESRS E1stanovuje, že podnik musí zveřejnit informace o svém klimatickém přechodovém plánu, jeho časové trajektorii, emisních cílech, plánovaných investicích, dopadu na strategii a napojení na řízení rizik [1]. Revize v rámci Omnibus balíčku sice zúžila rozsah povinných subjektů a zmírnila některé požadavky, ale samotná struktura přechodového plánu jako součásti reportingu zůstává [3].

Standard se zaměřuje přímo na klimatickou oblast a vyžaduje, aby podnik jasně vysvětlil, jestli má přechodový plán ke klimatické neutralitě a jak tento plán zapadá do jeho celkové strategie [1]. Nejde přitom jen o deklaraci cíle „net zero do roku 2050“. Standard ESRS E1vyžaduje, aby podnik v případě existence přechodového plánu transparentně vysvětlil zejména:

• časovou trajektorii přechodu,
• kvantifikaci emisních cílů pro Scope 1, Scope 2 a (pokud jsou materiální) i pro Scope 3,
• konkrétní opatření a dekarbonizační páky, které mají vést ke snížení emisí,
• informace o investicích a zdrojích financování, tedy jaký CAPEX a OPEX je s přechodem spojen,
• dopady na obchodní model a strategii,
• a propojení s řízením klimatických rizik a governance strukturou [1].

ESRS tím vytváří rámec, který propojuje klimatické cíle s finančními rozhodnutími a řízením rizik. Zároveň však zůstává primárně disclosure standardem, tj. rámcem pro zveřejňování informací. To znamená, že kvalita skutečné implementace závisí na tom, jestli firma tyto požadavky využije jako nástroj řízení, nebo pouze jako reportingovou povinnost.

Výhody regulatorního přístupu jsou:

• jasná pravidla,
• vyšší srovnatelnost mezi firmami,
• tlak na systematický přístup,
• propojení s finančním reportingem.

Naopak slabší stránky jsou:

• vysoká administrativní náročnost,
• riziko „compliance mindsetu“,
• formální splnění bez hlubší změny strategie.

Regulace vytváří základ. Sama o sobě ale nezaručuje, že firma skutečně upraví kapitálovou alokaci nebo risk appetite.

Investorské a risk-based rámce

Druhou skupinu tvoří rámce, které vznikly primárně pro kapitálové trhy. Nejznámější je TCFD [5], který strukturuje zveřejňování do čtyř oblastí: governance, strategie, řízení rizik a metriky. Klíčovým prvkem je scénářová analýza [6]. Na něj navazuje TNFD pro oblast přírody [7]. Významnou roli hraje také britský Transition Plan Taskforce (TPT), který zdůrazňuje propojení klimatického plánu s kapitálem, investicemi a obchodním modelem [8].

Vedle rámců zaměřených na governance, scénáře a řízení rizik je v praxi velmi rozšířený rámec Science Based Targets initiative (SBTi), který poskytuje metodiku pro nastavování emisních cílů v souladu s klimatickými scénáři omezení globálního oteplení na 1,5 °C. SBTi stanovuje pravidla pro definování krátkodobých i dlouhodobých emisních cílů, včetně požadavků na postupné snižování emisí ve Scope 1, Scope 2 a Scope 3. Firmy mohou své cíle předložit k nezávislé validaci, čímž získávají potvrzení, že jejich trajektorie odpovídá vědecky podloženým klimatickým scénářům. Investoři a hodnoticí organizace často využívají validaci SBTi jako jeden z indikátorů důvěryhodnosti klimatických závazků firem [10].

Výhody investorského přístupu jsou:

• silné napojení na řízení rizik,
• důraz na scénáře,
• propojení se strategií a kapitálem,
• vyšší tlak ze strany investorů.

Naopak slabší stránky jsou:

• většinou dobrovolný charakter,
• různá kvalita implementace,
• často narativní scénáře bez hlubší finanční kvantifikace.

Investorská vrstva je silnější než čistý reporting, protože vstupuje do diskuse o riziku a kapitálu. Přesto může zůstat na úrovni deklarací, pokud není integrována do rozhodovacích procesů.

Hodnotící a benchmarkové rámce

Třetí skupinu tvoří nástroje, které hodnotí kvalitu a věrohodnost přechodových plánů. Mezi ně patří například Assessing Transition Plan Collective [10] nebo Climate Transition Plan Scorecard vyvinutý DCU a Business in the Community Ireland [4]. Scorecard hodnotí klimatické přechodové plány firem v několika hlavních oblastech [4]:

• Cíle a pokrok: Má firma jasně definované emisní cíle? Jak jsou časově strukturované? Existují důkazy o skutečném snižování emisí?
• Scope 3: Chápe firma své nepřímé emise? Měří je? Stanovuje si pro ně cíle a aktivně spolupracuje s dodavateli a odběrateli?
• Příroda: Jaké existují závislosti a dopady na biodiverzitu a přírodní zdroje?
• Just transition: Zohledňuje přechod sociální dopady, například na zaměstnance, komunity nebo dodavatelský řetězec?
• Governance: Kdo nese odpovědnost za klimatickou transformaci? Jak je nastavena kontrola plnění cílů? Jsou klimatické cíle integrovány do rozhodovacích procesů?
• Finance: Jak jsou klimatické ambice propojeny s kapitálovou alokací, investičním plánováním a rozpočtováním?
• Rizika a advocacy: Jak firma pracuje s klimatickými riziky? Odpovídají veřejné postoje firmy (např. lobbing) deklarovaným klimatickým cílům? [4].

Tato struktura je širší než většina čistě klimatických reportingových rámců, protože spojuje environmentální, finanční i sociální rozměr přechodu. Zásadní je ale způsob hodnocení. Scorecard nerozlišuje pouze témata, ale pracuje se třemi dimenzemi [4]:

1) ambice, tj. jak silné a vědecky podložené jsou cíle, 2) kroky, tj. jaké konkrétní aktivity firma realizuje, a 3) výsledky, tj. zda jsou již viditelné měřitelné změny.

Právě toto rozlišení umožňuje odlišit firmy, které mají „jen“ dobře formulovanou strategii, od těch, které skutečně dosahují pokroku. Jinými slovy, Scorecard nepovažuje plán za kvalitní jen proto, že existuje nebo je dobře napsaný. Sleduje, jestli přechod vytváří reálné změny v emisích, investicích a řízení.

Výhody hodnoticí vrstvy jsou zejména:

• zaměření na výkon,
• rozlišení mezi slovy a výsledky,
• identifikace mezer.

Slabší stránky naopak jsou:

• nezávaznost,
• závislost na kvalitě zveřejněných dat,
• často kvalitativní hodnocení.

Jak tyto vrstvy zapadají do sebe

Dnešní ekosystém klimatického řízení lze zjednodušit takto: Regulátor říká: „Zveřejněte, co děláte.“ Investor říká: „Ukažte, že je strategie odolná.“ A hodnotící nástroje říkají: „Dokažte, že to funguje.“ Každá vrstva má jinou roli. Žádná sama o sobě nestačí.

Další díly této série proto detailněji rozeberou ESRS jako regulatorní architekturu přechodu (díl 2), TCFD a TPT jako rámce, kde vstupuje klima do řízení rizik (díl 3) a nakonec i hodnotící nástroje, jako je např. Scorecard (díl 4). Cílem seriálu není přidat další vrstvu teorie, ale pomoci managementu pochopit, kde vzniká skutečná hodnota a kde jenom reportingové “peklo”.

Autorka článku: Pavlína Al-Madhagi, ESG a sustainability konzultantka Business Leaders Forum

Seznam zdrojů:

1. EFRAG (2023) European Sustainability Reporting Standards (ESRS) – Final Technical Advice. Brussels: EFRAG.
2. European Commission (2022) Directive (EU) 2022/2464 as regards corporate sustainability reporting (CSRD). Brussels: European Union.
3. European Commission (2025) Proposal for a Directive amending Directives (EU) 2022/2464, (EU) 2024/1760 and Regulation (EU) 2020/852 as regards simplification of sustainability reporting and due diligence requirements (Omnibus Simplification Package).
4. O’Dochartaigh, A., O’Keeffe, J. and Comerford, E. (2025) Climate Transition Plan Scorecard Insights Paper. Dublin: Business in the Community Ireland.
5. TCFD (2017) Recommendations of the Task Force on Climate-related Financial Disclosures. Basel: Financial Stability Board.
6. TCFD (2021) Guidance on Climate-related Financial Disclosures. Basel: Financial Stability Board.
7. TNFD (2023) Recommendations of the Taskforce on Nature-related Financial Disclosures. Geneva: TNFD.
8. UK Transition Plan Taskforce (2023) Disclosure Framework. London: HM Treasury.
9. World Benchmarking Alliance (2024) Assessing Transition Plans: Methodology Overview. Amsterdam: World Benchmarking Alliance.
10. Science Based Targets initiative (2024) Companies Taking Action.