Příběh Pandory nemá jednoduchý výsledek. Firma přešla na 100% recyklované stříbro a zlato a podle vlastních odhadů tím předchází přibližně 58 tisícům tun emisí CO₂ ročně oproti využívání nově vytěžených kovů. Za recyklované drahé kovy přitom platí průměrnou roční prémii přibližně 77 milionů DKK.
Největší riziko pro firmy dnes často nepřichází ve chvíli, kdy začne chybět materiál. Přichází mnohem dříve – prostřednictvím vyšších cen, delších dodacích lhůt a rostoucí nejistoty. Právě tento mechanismus mění ekonomiku strategických vstupů a s ní i způsob, jakým firmy uvažují o své konkurenceschopnosti.
Ve středu 13. 5. jsme se zaměřili na klimatická rizika a tranziční plány z pohledu finančního řízení, strategie a odolnosti byznysu, včetně praktického „stress testu 2028“.
Jak má firma/investor/banka poznat, že tranziční plán je skutečně věrohodný? Jinak řečeno, jak odlišit firmu, která má dobře nastavené cíle, od firmy, která má realistický plán, měřitelné kroky a skutečné výsledky? Pomocí hodnotících nástrojů.
TCFD a TPT posouvají klima z roviny reportingu do roviny řízení rizik a odolnosti obchodního modelu. Spolu se SBTi, které definuje směr přechodu prostřednictvím vědecky podložených emisních cílů, tak vzniká komplexnější rámec pro řízení přechodu.
Klimatický přechod už dávno není jen otázkou emisí, ale strategického řízení velkých firem, investic a dlouhodobé hodnoty. Za posledních několik let vznikla řada rámců, doporučení a standardů, které mají firmám pomoci řídit a reportovat přechod k nízkouhlíkové ekonomice. Ale který rámec je klíčový? Co je povinné? A co skutečně mění řízení firmy?