Ekonomická bezpečnost začíná u materiálů
Strategické vstupy, na kterých stojí výroba, byly dlouho považovány za relativní samozřejmost. V posledních letech se ale staly faktorem, který silně ovlivňuje marže, pracovní sílu, investiční rozhodnutí i dlouhodobou konkurenceschopnost firem. Stále důležitější roli hraje to, nejen za jakou cenu, ale i s jakou mírou nejistoty a jak rychle firmy dokážou strategické vstupy do výroby získat.
Nejde přitom o důsledek jediné krize ani jednoho konkrétního materiálu. Válka na Ukrajině, napětí kolem Tchaj-wanu, útoky na obchodní lodě v Rudém moři nebo konflikt kolem Íránu ukazují stejný mechanismus. Geopolitické události zasahují materiálové základy digitální ekonomiky, od kritických minerálů přes polovodiče až po průmyslové plyny, logistickou infrastrukturu nebo výrobní kapacity. [1][2]
Do popředí se tak dostává téma ekonomické bezpečnosti. Ne jako snaha uzavírat ekonomiky nebo omezovat mezinárodní obchod, ale jako schopnost zajistit strategické vstupy, od kritických minerálů, polovodičů a průmyslových plynů až po bateriové materiály či petrochemické suroviny, bez nichž dnešní průmysl nemůže fungovat. Debata o konkurenceschopnosti se tak postupně přesouvá od nákladů práce nebo inovací taky k otázce, kdo kontroluje těžbu, zpracování a dopravu materiálů, na kterých je současná ekonomika závislá. [2]
Zkušenosti českých výrobních firem ukazují, že nejde o abstraktní geopolitickou debatu. THK CZ, výrobce lineárních vedení a komponentů pro průmyslovou automatizaci, který významnou část materiálů nakupuje z Číny, Indie, Koreje a Japonska, potvrzuje, že problémy s dostupností vstupů se během posledních let staly opakovanou součástí každodenního podnikání. Pandemie covidu-19, narušení námořní dopravy včetně omezení provozu v oblasti Suezského průplavu i současná geopolitická situace na Blízkém východě vedly podle společnosti k prodlužování dodacích lhůt, vyšší nejistotě i růstu nákladů. [8]
Tato zkušenost není výjimkou. Dobře zapadá do širšího trendu, který popisují i mezinárodní instituce. Jedním z nejvýraznějších příkladů jsou kritické minerály. Přestože se veřejná debata často soustředí na jejich těžbu, podle analýz International Energy Agency (IEA) a OECD představuje největší zranitelnost především jejich zpracování. U některých strategických materiálů, například gallia nebo vzácných zemin, je rozhodující část světových rafinačních kapacit soustředěna v několika málo zemích, především v Číně. Nejde tedy jen o otázku dostupnosti suroviny, ale o koncentraci průmyslových kapacit, které z ní vytvářejí materiál využitelný pro výrobu polovodičů, elektromobility, obranných technologií nebo energetiky. [2]
Stejný trend zesiluje i rozvoj umělé inteligence. Datová centra, polovodiče, elektrické sítě nebo bateriová úložiště vytvářejí novou poptávku po mědi, galliu, germaniu, vzácných zeminách i dalších strategických materiálech. AI tak nesoutěží pouze o výpočetní výkon, ale stále více také o fyzické zdroje, které jsou současně nezbytné pro energetickou transformaci, obranný průmysl nebo digitalizaci ekonomiky. [1][2]
Z pohledu firem ale není největším problémem samotný růst poptávky po těchto materiálech, ale skutečnost, že se stále větší část světové ekonomiky opírá o relativně malý počet strategických uzlů: rafinerií, přístavů, průlivů, polovodičových továren nebo logistických koridorů. Tato koncentrace pak vytváří další zranitelnost pro globální dodavatelské řetězce. [2][4]
Dobře je to vidět na Hormuzském průlivu. Ve veřejné debatě bývá spojován hlavně s ropou a zemním plynem, ale ve skutečnosti přes něj proudí také významná část světového obchodu s petrochemickými produkty, průmyslovými plyny, hnojivy a hliníkem. Jak upozorňuje UNCTAD, narušení dopravy v této oblasti se proto promítá taky do nákladů dopravy, pojištění i cen celé řady průmyslových vstupů, které využívají firmy daleko za hranicemi Blízkého východu. [3]
Geopolitické riziko jako ekonomický problém firmy
Geopolitické riziko se do ekonomiky firem obvykle nepromítá až ve chvíli, kdy začne chybět materiál. První přicházejí vyšší ceny, delší dodací lhůty a rostoucí nejistota. Studie publikovaná v Nature Communications ukazuje, že námořní chokepointy představují systémové riziko právě proto, že kombinují vysokou koncentraci světového obchodu s omezenými alternativami. Narušení těchto uzlů nejprve zdražuje dopravu, prodlužuje dodací lhůty a zvyšuje náklady. Teprve poté může přerůst v omezení výroby navázaných podniků. [4]
Právě tento mechanismus potvrzuje i zkušenost společnosti THK. Jak firma popisuje, první dopady narušení dodavatelských řetězců nepředstavoval samotný nedostatek materiálu, ale především prodlužování dodacích lhůt, vyšší nejistota a růst nákladů. Jinými slovy, ekonomické důsledky se projevily dříve, než došlo k případným fyzickým omezením dodávek. [8]
Nejde tedy jen o problém nákupu. Mění se ekonomika celého podnikání. THK zároveň upozorňuje, že právě zkušenosti posledních let změnily způsob řízení dodavatelského řetězce. Firma dnes vedle ceny považuje za stejně důležité diverzifikaci dodavatelů, kvalitní plánování a flexibilitu. „Diverzifikace dodavatelů, kvalitní plánování a flexibilita jsou dnes stejně důležité jako cena nakupovaného materiálu.“ [8]
Dopady této změny jsou dobře patrné na několika současných příkladech. Reuters letos upozornil, že napětí kolem Hormuzského průlivu vedlo k prudkému růstu cen plastů a polymerů. Přes oblast Perského zálivu přitom proudí petrochemické produkty v hodnotě přibližně 20 až 25 miliard dolarů ročně a samotný region zajišťuje více než 40 % světového exportu polyethylenu. Vyšší ceny se proto nepromítají pouze do chemického průmyslu, ale postupně také do výroby obalů, automobilových dílů, spotřebního zboží nebo farmaceutických materiálů. [6]
Podobný mechanismus lze pozorovat i u hliníku. Přestože Blízký východ představuje přibližně devět procent světové produkce, jeho význam pro evropské odběratele výrazně vzrostl po omezení dovozu z Ruska. Výrobci tak dnes stále častěji neřeší pouze burzovní cenu komodity, ale také fyzickou dostupnost materiálu, rostoucí logistické náklady a takzvané fyzické prémie za dodávky. [7]
Obdobná situace panuje i u hnojiv. Region Perského zálivu patří mezi klíčové světové exportéry močoviny a dalších dusíkatých hnojiv. Krátkodobé narušení dopravy obvykle nevede k okamžitému nedostatku, velmi rychle se ale promítá do cen, nákladů zemědělců a následně i do celého potravinového řetězce. [3]
Tyto příklady mají společného jmenovatele. Firmy nejsou ohroženy pouze tím, že některý vstup nebude možné nakoupit. Mnohem častěji čelí situaci, kdy se postupně mění jeho cena, dostupnost, dodací podmínky i ekonomická logika využití. Jinými slovy, mění se ekonomika strategických vstupů. Makroekonomické dopady tohoto procesu potvrzuje i Mezinárodní měnový fond. Podle jeho analýzy se zpoždění v námořní dopravě postupně promítají do inflace. Prodloužení přepravy o 100 hodin může během několika měsíců zvýšit inflaci přibližně o 0,5 procentního bodu. Dodavatelské řetězce se tak stávají jedním z faktorů, který ovlivňuje celé ekonomické prostředí, ve kterém firmy podnikají. [5]
Co z toho plyne pro management
Dosavadní vývoj ukazuje, že podobné události bychom už neměli vnímat jako izolované krize. Konflikty v klíčových regionech, rostoucí geopolitické napětí, klimatické změny nebo tlak na kritické materiály mají společného jmenovatele – postupně mění ekonomické předpoklady, na kterých byly současné byznys modely postaveny.
Tradiční přístup k řízení rizik vycházel z předpokladu, že mimořádné události jsou dočasné a po jejich odeznění se systém vrátí do původního stavu. Posledních několik let ale naznačuje jiný vývoj. Nejde o jednu mimořádnou událost, ale o sérii vzájemně propojených změn, které postupně mění ekonomiku strategických vstupů.
To neznamená, že globalizace končí nebo že firmy musí opustit mezinárodní dodavatelské řetězce. Znamená to, že vedle ceny začínají získávat stejnou váhu také dostupnost, odolnost a předvídatelnost klíčových vstupů a tyto faktory jsou součástí rozhodování o investicích, výrobních kapacitách i dlouhodobé konkurenceschopnosti firmy.
To potvrzuje i zkušenost společnosti THK. Firma dnes vnímá jako nejvýznamnější rizika nejen geopolitickou nestabilitu a rostoucí náklady na dopravu, ale taky stále rozsáhlejší regulatorní požadavky v oblasti udržitelnosti. Ty podle společnosti vyžadují zásadní změny zejména od dodavatelů z východní Asie a lze očekávat, že se postupně promítnou i do cen nakupovaných materiálů a komponentů. Zajímavý je také pohled společnosti na evropskou snahu o větší soběstačnost. Přestože by podle THK větší část výroby a dodavatelských kapacit v Evropě mohla přispět ke stabilnějším dodávkám, vyšší kvalitě i snazšímu plnění rostoucích požadavků na udržitelnost, firma současně upozorňuje na ekonomickou realitu: „Vlastně ani nevíme, zda je to vůbec reálné, i když bychom si to přáli s ohledem na možnost zajištění stabilních dodávek, lepší kvalitu a splnění stále přísnějších požadavků v oblasti udržitelnosti.“ [8]
Právě tato poznámka THK vystihuje dilema, kterému dnes čelí velká část evropského průmyslu. Vyšší odolnost dodavatelských řetězců má svou ekonomickou hodnotu, ale současně svou ekonomickou cenu. Hledání rovnováhy mezi efektivitou, náklady a odolností je proto jedním z nejdůležitějších úkolů managementu.
A právě proto dnes řada představenstev diskutuje témata, která byla ještě donedávna doménou nákupních nebo provozních oddělení. Odkud pocházejí naše klíčové materiály? Jak snadno je dokážeme nahradit? Máme alternativní dodavatele? Jaká je naše závislost na jednom regionu nebo jedné technologii? A jak rychle by se případný výpadek promítl do výroby, cash flow nebo vztahů se zákazníky? Protože v dnešním světě geopolitické nejistoty už nejde jen o to, co firma nakupuje, ale taky odkud a za jakých podmínek.
Dlouhou dobu jsme byli zvyklí spojovat udržitelnost s reportingem, regulací nebo dříve i s reputací firmy. Dnešní situace ale stále víc ukazuje, že environmentální, geopolitické i materiálové faktory nejsou jenom doplňkem firemní strategie. Jde o proměnné, které ovlivňují marže, pracovní kapitál, investice i schopnost dlouhodobě růst. Největší změnou posledních let proto není samotná geopolitická nestabilita, ale skutečnost, že strategické vstupy přestaly být samozřejmostí. Proto už dnes nejde jen o řízení rizik, ale o ekonomickou strategii.
Autorka článku: Pavlína Al-Madhagi, konzultantka Business Leaders Forum
Zdroje:
[1] International Energy Agency (2025). Energy and AI. https://www.iea.org/reports/energy-and-ai
[2] International Energy Agency (2021). The Role of Critical Minerals in Clean Energy Transitions. https://www.iea.org/reports/the-role-of-critical-minerals-in-clean-energy-transitions
[3] UN Trade and Development (UNCTAD) (2026). Hormuz shipping disruptions raise risks for energy, fertilizers and vulnerable economies. https://unctad.org/news/hormuz-shipping-disruptions-raise-risks-energy-fertilizers-and-vulnerable-economies
[4] Nature Communications (2025). Global risks of maritime chokepoints and trade disruptions. https://www.nature.com/articles/s41467-025-65403-w
[5] International Monetary Fund (2026). From Ports to Prices: The Inflationary Effects of Global Supply Chain Disruptions.
https://www.imf.org/-/media/Files/Publications/WP/2026/English/wpiea2026026-print-pdf.pdf
[6] Reuters (2026). Iran war chokes petrochemical supply, sends plastic prices soaring. https://www.reuters.com/business/energy/iran-war-chokes-petrochemical-supply-sends-plastic-prices-soaring-2026-03-26/
[7] Reuters (2026). Iran war rattles global aluminium supply chain. https://www.reuters.com/markets/commodities/iran-war-rattles-global-aluminium-supply-chain-2026-03-19/
[8] THK CZ (2026). Odpovědi společnosti THK CZ pro připravovaný článek Business Leaders Forum. Primární zdroj (rozhovor autora).